Kdysi dávno, za mlada, pohrávala jsem si s texty a obrázky. Občas mne někdo požádal, abych napsala říkanku a k ní nakreslila pár obrázků u příležitosti kulatých narozenin některého z kolegů. Začala jsem tedy psát a kreslit pro pobavení svých kolegů a známých, vymýšlela omalovánky pro své děti, skládala pro ně básničky. Později jsem se začala věnovat počítačovým programům. Zaujal mě Excel a PowerPoint. Naučila jsem se je ovládat tak, jak to umí myslím si málo kdo v mém věku. Vytvářela jsem prezentace a tabulky jen tak, pro své potřeby, později pro své známé a kolegy. Chvíli jsem tyto programy dokonce vyučovala. Později jsem se začala věnovat i tvorbě plakátů, fotek a videí. A co dělám dnes? Vařím, kuchtím, klohním, improvizuji, sleduji čapí hnízda, natáčím videa, fotím a dobře se bavím.

rok 2023

BALADA PRO ČÁPA

Když nad hlavou ti z čista jasna prosviští
ty silné černobílé perutě,
svět kolem se v tu chvíli jaksi utiší,
a ty zíráš a stojíš skoro nehnutě.

Stín těch křídel zemi zlehka tiše pohladí,
a dění kolem, to pro tu chvíli zmizí,
a vítr z křídel tak zvláštní tóny naladí,
tóny hudby klidné, čisté, skoro ryzí.

Kam letíš krásný, z nebes spadlý anděli,
počkej, buď tu s námi ještě chvíli,
křídla tvá jsou pro člověka nadějí,
že příroda snad správným směrem cílí.

Poleť  k vodám, polím, domům, zdrž se u lidí,
přítelem ti budou v každé chvíli,
kdo totiž těžký čapí úděl z blízka uvidí,
ten života si více váží, díky tobě, chlapče černobílý.

(Slušela by tomu nějaká hudba, já ji v duchu slyším, ale neumím noty, troufne si na to někdo?)

rok 1995

DOMEČEK

Byl jednou jeden malý šnek
a ten si brzy z jara řek,
že pro lepší život šnečí,
najde si domek trošku větší.

Dlouho přemýšlel a hledal,
radit od nikoho si však nedal.
Radil mu malý chlapeček,
ať nechá si svůj hezký domeček.

"Já potřebuji domek větší,
chci si vzít jednu slečnu šnečí.
Pro dva by byl domek maličký!
A kam bych dal šnečí dětičky?"

"Víš co, šnečku milý,
počkej tu jenom malou chvíli,
přinesu od mýdla krabičku,
tam dáte i šnečí babičku."
A tak ještě dnes ta šnečí rodinka
ve voňavém domku se vyspinká. 

rok 1995

KLUBÍČKO

Z jara, když vysvitlo sluníčko,
když učesalo první travičku,
narodilo se takové klubíčko,
klubíčko malých králíčků.

Tiskli se k sobě, hřáli navzájem,
měli se rádi velice
v teploučké noře pod hájem
spinkali sladce, za svitu měsíce.

Ráno vždy vyběhli z pelíšku,
ta chlupatá stvořeníčka milá,
uvítali první včeličku,
co z pampelišek pila.

Z křupavého jetele měli hostinu,
až boule za ušima měli,
potom lehli si tu pod keř do stínu
a prolenošili tam den skoro celý.

K večeru se pěkně proběhli
a za kopec když zašlo sluníčko,
jeden k druhému v té noře znova ulehli
a bylo z nich zas to chlupaťoučké klubíčko

rok 2007

KAPKY DEŠTĚ

Na dvorku po dešti pěkně to klouže, štěňátko rozverné počítá louže.

"Podívej, maminko, mám mokré tlapky, řekni mi, odkud jsou dešťové kapky."

"Z hladiny rybníka stoupají páry, v nebi se promění na mraků cáry."

"Z cárů se vytvoří mrakové peřiny, do deště zbývají snad jenom vteřiny."

"Pak se ty peřiny dešťové trhají, v podobě kapiček k zemi zas padají."

Štěňátko usnulo u mámy v pelíšku, zdá se mu o dešti, jak studí v kožíšku.

rok 2009

ZA VÍČKY

Když zavřu oči, vidím Tě přicházet, zprvu se bojím a strachem oči otvírám. Avšak leknutím, kam jsi mi zmizel, mi víčka zase padnou a opíjím se představou, že jsi zase zpět.

Z té tmy za víčky pomalu přicházíš a s Tebou se jasné světlo rozzáří. Jsem zoufale šťastná i nešťastná zároveň a cítím, jak kapka toho citu mi z pod víček uniká. Pak usínám na polštáři kapkami toho citu potřísněném. Poslední slza se zapila do mého snu, který zvolna ovládá moji mysl.

V tom snu jsem Popelkou a toužím po někom, kdo mi podá kouzelné oříšky. Nikdo ale nepřichází, je tma a zima a Popelka umírá, umírá protože neví, že zázraky se dějí jen v pohádkách.

Probouzím se a zjišťuji, že jsi pryč. Zvedám hlavu z mokrého polštáře a přemýšlím v hluboké noci o svém bytí. 

A v tom slyším z dálky Tvůj známý hlas. "Vstávej Popelko, dnes je kouzelná noc, jdi hledat oříšky, mám tě rád a věřím, že je najdeš.

Vytrhni své srdce ze záhonu jedovatých rostlin, zvedni hlavu a jdi a neohlížej se zpátky, jednou se otočíš a zabloudíš. Vykročíš-li se svou krásnou a čistou myslí, dojdeš jednou k cíli a ty kouzelné oříšky najdeš.

Pak zavři oči a já se ti zase vrátím a už nikdy od tebe neodejdu."

rok 2009

ZROZENÍ STROMU

Člověk a strom, žák a mudrc. Každý strom, jiná kniha života. Pár kapitol s mnoha popsanými listy. Obsahem je vše, co člověk touží vědět. Listy, které přečteš a pochopíš, vypadnou, nové už ale raší, prázdná místa brzy vyplní. Jednou však vypadne i ten poslední list, nový už ale nevyraší a pak je tu konec. 

Strom padne rukou dřevorubce, aby dále věrně sloužil člověku. Jako rub má svůj líc, jako po tmě jednou přijde světlo, tak i za každým koncem kráčí nový začátek. A tak každý krok člověka provází duše stromu, stačí se jen trochu porozhlédnout. Poslední sirka, kterou zahodíš, bývala stromem. Staré kukačky na stěně vzpomínají na dobu, kdy se z pyšné koruny jejich prazákladu ozývalo skutečné kukání vychytralých jmenovkyň. 

Člověk je jako ten strom, má svůj začátek a má i svůj konec, zrození a smrt, čas světla a čas tmy. Ve zrození stromu je velké kouzlo. Příroda vysloví své zaklínadlo a stane se zázrak. I ta nejstatnější borovice byla kdysi jen šiškou, kterou si tu zapomněla veverka, možná našla oříšek a šišku odhodila. 

Tak i jeden malý chlapec odhodil jablíčko, co dostal od mámy, aby zahnal žízeň. Snad pro viklající se zoubek, nebo jen tak, že mu nechutnalo, nakousnuté jablko zahodil do trávy a běžel za míčem, který se odkudsi přikutálel. Přírodě se zželelo ztraceného plodu, a tak jednou z jara učinila ten zázrak. Vdechla život jadýrku, co z jablka v zemi zůstalo. Zahřála ho ve svých mocných dlaních, dovolila mu nasát trochu živin ze země, kterou kdysi sama stvořila a dobře o ni pečovala. 

A zem musela ustoupit tomuto novému stvoření, udělala místo klíčku, který z puklého jadýrka vyrašil. Rozestoupila se a pomohla mu na jeho cestě vzhůru, na cestě ke světlu a teplu slunečních paprsků. Až tam nahoře, na konci té cesty z podzemí, rozložila jablůňka svůj první list tváří ke slunci. 

A byla napsaná zase jedna z kapitol knihy života. Moudrost z ní může čerpat každý, kdo bude chtít, každý kdo pochopil, kolik je jí tam ukryto. Je tam vše, co si jen člověk dokáže představit. Je tam pravda i lež, krása i ošklivost, radost i smutek, smích i pláč. 

Pravda je v pevnosti kmene a hloubce kořenů. Lež pak v rozmarnosti stínu, který je hned tam, hned tady a potom zase jinde. Nedá se na něj spolehnout a proč taky, vždyť je to jen stín, který si hraje na to, že je stromem. Nikdo mu naštěstí nevěří, je to lhář. 

Krása je v květech, ve vůních těch květů, co lákají malá chlupatá letadélka k přistání, k chvilce odpočinku, k ochutnání sladké šťávy. A všechny ty vůně se pak otisknou do chuti medu. Ošklivost je potom ve shnilých plodech, které padají a hynou kvůli hloupému sadaři, co svoji úrodu nesklidil. 

Radost je v koruně, v jejích plodech a listech, ve světle, co ji prozařuje a ve zpěvu ptáků, kteří v ní odpočívají po dlouhém letu. A smutek je v kořenech, které jsou živeny z posledních výdechů zvěře, co ve stínu stromu zahynula. Duše těch tvorů pak vstupují do toho stromu a s každým novým výhonkem z něj zase vylétají. 

V jednom ze starých, k nebi vzhlížejících velikánů spí prý duše dobrého člověka. Je to duše mladé dívky, která ve stínu stromu usnula. Nechala se ukolébat tancem větví ve větru a smíchem růžových kvítků. Její myšlenky pak vstoupily do toho dřeva a duše se oblékla těmi květy. Kdo ochutná plod toho stromu, uslyší tichounký pláč svého mládí.